autor: Rudolf Sandalo starší
Rodinnou vilu v Bendlově ulici (tehdejší Kammerberg Straße) nechal na počátku třicátých let 20. století postavit advokát a přísežný soudní tlumočník z ruštiny, němčiny a češtiny JUDr. Jaroslav Rosenbach, spolu se svou ženou Blankou, tlumočnicí z francoužštiny a angličtiny. Návrh vypracoval známý pražský projektant Berthold Schwarz, realizaci provedla liberecká stavební firma Ernst Schäfer. Vila je patrová, podsklepená a vestavěná do svažitého terénu, při severozápadní straně Bendlovy ulice. Po dostavění v roce 1932 v ní bydleli Rosenbachovi se dvěma syny, Heřmanem a Karlem a dcerou Annou.
autor: Rudolf Sandalo starší
Architektura vily
Hmotu stavby tvoří k sobě vertikálně postavené kvádry, severovýchodní z nich je poněkud překvapivě zastřešen valbovou střechou. Naopak jihozápadní část s vyvýšeným schodišťovým kubusem, ke kterému přiléhá výrazné komínové těleso a po obou stranách terasy nestejné výškové úrovně, reprezentuje již čisté funkcionalistické tvary. V suterénu se nacházelo běžné technické zázemí domu s kotelnou, sklepy, prádelnou a v části vystupující nad terén se správcovským bytem. Ústřední společenskou místností byla obytná hala s krbem situovaná ve východní části půdorysu. Z haly byl přístupný pánský pokoj a jídelna s úzkou předsazenou terasou. Dále zde bylo umístěno zalomené schodiště vedoucí na podestu centrálního schodiště propojujícího jednotlivá podlaží domu. Společenské místnosti obklopovaly z jihozápadu místnosti provozní se šatnou, toaletou a kuchyní se spíží. Nápaditě byl vyřešen vstup z kuchyně do jídelny, který vedl kuchyňskou vestavěnou linkou. V mezipatře se nad kuchyní nacházela sluneční terasa a nad vstupem hostinský pokoj. Ústřední místností soukromé části domu v patře byla šatna, ze které byl přístup do pokoje rodičů, jejich synů, dcery a do společné koupelny. Toaleta byla v patře vestavěna do prostoru při schodišti. V podkrové se nacházel ještě pokojík služebné prosvětlený pultovým vikýřem s minimálním spádem. Nad hostinský pokoj byla umístěna terasa s plochou střechou, které vynáší betonové subtilní sloupy. zdroj: Slavné vily libereckého kraje, Pavel Halík a kolektiv, FOIBOS a.s., Praha, 2007
Obyvatelé vily
Rodina Rosenbachových vilu obývala pouze šest let, Liberec opustila v září 1938 (krátce před podpisem tzv. Mnichovské dohody), pod vlivem sílících antisemitských nálad. Až do července roku 1942 pak pobývala v malé obci Libníkovice ve východních Čechách, nedaleko Hradce Králové. Dům byl po Mnichovu zabaven ve prospěch Velkoněmecké říše, vznikl v ní říšský komisariát a proběhly četné stavební úpravy – vila byla rozdělena na dvě části a na zahradě vedle domu byla postavena dvojgaráž (stojící dodnes). Před koncem roku 1939 se nájemcem stal nechvalně proslulý K. H. Frank (mimo jiné odpovědný za vypálení Lidic, po válce veřejně popraven), ve vile ale nikdy nebydlel. Dům však obývala jeho žena Anna, spolu se dvěma jejich syny.
Jako podnájemník, kterému byl jeden z bytů přidělen jako služební, figuruje v téže době Dr. Fritz Köllner. Nejprve bankovní úředník, později přední funkcionář Sudetoněmecké strany, blízký přítel K. H. Franka a spolupracovník Konrada Henleina. Ten se o rok později s Annou Frank oženil (manželství mezi ní a K. H. Frankem bylo v té době již pouze formální). Köllner nadále zůstal blízkým přítelem Franka a měl eminentní zájem vilu získat do svého vlastnictví, čemuž se snažila rodina Rosenbachových zabránit – bohužel bez větší naděje na úspěch. Ve snaze očernit původní majitele vily nacisté například změnili v dokumentech česká jména Jaroslav, Blanka nebo Heřman na židovská. Blanku překřtili na Sáru, Jaroslava na Israel. Cílem těchto snah bylo pravděpodobně urychlit převod domu do vlastnictví Köllnera.
Arizace majetku a formální převedení do osobního vlastnictví proběhlo v září 1942, kdy se Fritz Köllner se svou ženou Annou Köllner stali novými majiteli vily, pravděpodobně za výrazného přispění samotného K. H. Franka.
Osud rodiny
Rodina Jaroslava Rosenbacha se do své vily již nikdy nevrátila.
Nacisté je 25. července 1942 zvláštním transportem Ez-St_31 převezli z Libníkovic do ghetta Terezín, odtud pak 1. září 1942 putovali transportem Be do Estonska. Jednalo se o jediný transport vypravený z Terezína směrem do Estonska, nacházelo se v něm zhruba 1000 osob. Po čtyřech dnech transport dorazil do lotyšské Rigy, tábor kam měli být původně deportováni byl však přeplněný a tak pokračoval dále na sever.
V úterý dopoledne 5. září 1942 vlak zastavil v malé estonské vesnici Raasiku, zde proběhla selekce. Zhruba 800 lidí označených jako „nepráceschopných“ bylo přistavenými modrými autobusy odvezeno na nedalekou písčitou pláž Kalevi-Liiva. Muži, ženy i děti byli po té přinuceni se svléknout do naha a odevzdat vše, co mělo nějakou hodnotu. Následně byli popraveni.
Mezi obětmi byl Jaroslav Rosenbach, jeho žena Blanka a synové Heřman a Karel.
Jedinou přeživší z rodiny byla tehdy patnáctiletá dcera Anna Rosenbachová.
